Vzpomínky na budoucnost aneb Moje čtvrtstoletí na internetu

Zšeřelé přítmí počítačové laboratoře, které ač zaplněna k prasknutí, je prosta jakéhokoliv zvuku či hluku. Do ticha se rozléhá cvakání myší a klepání klávesnic. Je rok 1996 a já se poprvé setkávám s internetem, tenkrát ještě s „tím Internetem".

Internet je na počátku věků, těsně po velkém třesku, kdy se rozšířil na vysoké školy, a není tam k nalezení prakticky nic. Mezi nadšenci kolují adresy, které se opisují na papír, případně přeposílají e-mailem. Dokonce začíná vycházet tištěný časopis Internet, kde jsou publikovány zajímavé adresy (myslím že jeho poslední číslo mám ještě někde schované v krabici).

Hitem internetu jsou osobní stránky, animované gify a minimum obsahu. Jsem ten a ten a vytvořím vám osobní stránku podobnou té své. Slovem dne je Netscape. Vyhledávače neexistují, ale rodí se katalogy stránek, které nám servírují, co lze na té síti nalézt. Mnoho toho vážně ještě není.

Diskuze o budoucnosti internetu

Vzpomínám si na velké (hospodské, jak jinak) diskuse o budoucnosti internetu. O tom, jak jednoduché bude učit se jazyky, když si můžete psát s někým na druhé straně zeměkoule. O tom, jak bude možné, aby lékař operaci nejprve nastudoval z dostupných zdrojů či dokonce provedl její simulaci pomocí dat z internetu.

Ale to, že spojení na druhou stranu světa bude telefonicky, a dokonce i s obrazem, nás ani nenapadlo. O tom, že se během čtvrtstoletí dočkáme chirurgické operace přes internet jakbysmet.

Počítačová laboratoř devadesátých let dle pamětí Miroslava Juhose (kresba autora).

A už vůbec nikdo nepomýšlel na negativa (budiž nám omluvou naše mládí). A tak rodilí Američané a Britové mají jistě plné zuby žádostí o přátelství, samozřejmě za účelem studia angličtiny. A vůbec jsme nedomysleli, že spam bude 65 % veškeré komunikace. Stejně tak jsme nepomýšleli na to, že každý den budeme několikrát odklikávat potvrzení, že souhlasíme s ukládáním osobních údajů, že každý den budeme blokovat další facebookový profil nabízející nám neobvyklé erotické zážitky. Že budeme vysvětlovat internetovým začátečníkům, že zpráva, kterou mi naléhavě poslali přes internet, je HOAX (a vysvětlit, co to je), že se díky svobodě a anonymitě bude po internetu šířit takové množství dezinformací, jaké lidstvo snad ještě nezažilo. To vše okořeněnou nekonečnou mírou reklamy a pornografie.

Cenový srovnávač 1.0

Jedna z diskuzí byla ovšem zajímavější. Můj bratr, strojař, přemýšlel, jak zefektivnit pomocí internetu nákup dílů jako jsou šrouby, podložky, matice a tak dále. Obchodníci zadají své skladové zásoby a ceny do systému, aby si uživatel lehce našel nejlevnější matici M6. Bratr vymyslel cenový srovnávač.

V roce 1999, jsme nebyli natolik znalí, abychom dokázali technicky vyřešit takhle velký systém. Navíc jsme tenkrát nebyli schopni ho vyřešit ani z hlediska obchodního (koneckonců obchodní talent jsme zrovna do vínku nedostali), neb jsme netušili, jak složité je přemluvit nabízejícího k publikaci jeho skladových dat. A už vůbec nám nedošlo zásadní negativum, že nás obchodníci nebudou mít na začátku rádi, jelikož to způsobí jistě stlačení cen (směrem dolů, samozřejmě).

Když jsem kolem roku 2010 objevil cenový srovnávač Heureku, musel jsem se pousmát. Nebyli jsme jediní, kdo měl tenhle nápad. A když jsem za necelých deset let začal v Heurece pracovat (kdo by to kdy řekl), teprve jsem začal rozeznávat úskalí, která by na nás čekala.

Obří databáze produktů, jejichž parametry spolu nesouvisí (sluchátka vyhledáváme podle jiných parametrů než nočník), data obrovského množství produktů, které se liší jen krátkým popisem (zkoušeli jste hledat na Heurece kontaktní čočky?), obrovský provoz na serverech, který byl koncem devadesátých let nepředstavitelný. Nemluvě o tom, že celý obří systém je živý a kombinuje stárnoucí technologie s nově přicházejícími, protože to ani jinak nejde.

A tak mohu být rád, že došlo k realizaci tohoto nápadu, který udělal internet pro uživatele užitečnějším místem, a na němž se můžu dokonce podílet.