Jak zvedací stůl k bluetooth přišel

Když ještě v nedávných dobách bylo v módě chodit pracovat do kanceláře, užíval jsem si na svém pracovním místě luxus výškově nastavitelného stolu, kterej jsem si vyžebral u back office (páč ergonomie na pracovišti teď frčí, žejo). Od té doby se mi pracovalo krásně a ergonomicky a všechno bylo sluníčkový, ale ne na dlouho. Časy se změnily, objevil se korona virus a vesmír chtěl, aby se lidé celého světa, co maj tu možnost, přesunuli na home office, kterej jsme při první vlně dostali nařízenej.

Pro vývojáře většinou práce z domova není nic novýho, byli jsme zvyklí v Heurece čas od času pracovat na dálku, ale nebylo to nikdy na full time, spíš nahodile, když si něco člověk potřeboval zařídit na úřadě nebo tak. S touhle novou situací jsme však najednou museli pracovat z domova všichni a pořád.

Jak čas v karanténě na home office plynul, ukázalo se, že práce z domu mi v mnohých ohledech vyhovuje víc, než chodit do kanclu. Když skončil nařízenej home office, tak kdo chtěl, mohl zatím zůstat doma na dobrovolným homeofficu, což jsem využil. Mezitím jsme měli celofiremní anketu na téma „jak se ti pracuje na HO“ a ukázalo se, že téměř půlka preferuje práci z domova, takže se hlavy ve vedení daly dohromady a vymyslely novej režim, že kdo chce, může bejt až třikrát tejdně na HO. Tak jsem po týhle možnosti hned skočil, už jen kvůli propálenýmu času z dojíždění mezi městy. Velmi záhy jsem však začal pociťovat stesk po svém zvedacím stole.

Takže jsem udělal rychlej průzkum, co se dá koupit a za kolik. Začal jsem s tím, co máme v kanclu. Základní zvedací stůl od Hobisu bez pamětí stojí 14k, což se mi nechtělo dávat a navíc to nemělo ty paměti na výšky stolu. Vzpomněl jsem si že, IKEA dělá zvedací stůl, ale jejich stůl Bekant byl za 11k, což furt neni úplně pro skrblíky jako jsem já. Takže jsem našel úplně nejvíc socka stůl, co má jen tlačítko nahoru a dolů od AJ produkty se jménem Flexus a ještě jsem chytil nějakou akci, takže jsem za 6,5k s DPH objednal elektrickej zvedací stůl bez pamětí, 120 cm širokej, protože širší se mi do mýho kutlochu, kde pracuju, nevejde.

Když stůl přišel a postavil jsem ho, byl jsem překvapenej, že i když je to poměrně levný, tak konstrukce je dost stabilní a můžu se v klidu opřít o hrany stolu a nebojím se, že se to na mě zřítí. Takhle ten stůl vypadá:

Chvíli jsem stůl používal a hned druhej den mně začalo vadit, že ten stůl nemá soft-start po zmáčknutí tlačítka, dycky to s tím stolem trhlo jak hovado (bodejť by jo, za ty prachy), takže jsem si řekl, že když jsem vývojář a navíc trochu umím elektroniku, tak to takhle nemůžu nechat. 

Fáze 1 – prototyp

Na vejšce jsem programoval 8-bitový mikrokontroléry jako bakalářku, tak jsem vytáhnul Arduino ze šuplíku, objednal modul na řízení rychlosti motoru, vejškovej ultrazvukovej senzor (a pro jistotu nějaký hallovy sondy), napěťovej stabilizátor a pak ještě nějakej spotřební materiál jako kablíky a další blbosti a protože dlouhodobě hoarduju elektroniku a součástky co by se mohly v budoucnu hodit, spoustu užitečnýho jsem taky našel na půdě a ve sklepě. No, a když jsem ten stůl už takhle tunil, tak jsem k tomu objednal pro tu srandu i bluetooth modul, abych mohl se stolem pak dělat lakýrky před buchtama (ale ty to moc nezajímá, takže spíš před kolegama). 

Stůl jsem rozmontoval, vyvrtal díry pro vejškovej senzor a moduly, pospojoval kablíky a šel programovat Arduino. Po víkendu jsem měl po pár fuckupech docela funkční prototyp. Nakonec jsem se rozhodl úplně zahodit tlačítka na nastavení vejšky a všechno řídit přes bluetooth, aby mi do toho děti nehrabaly. Řídit to ručně přes příkazy psaný do terminálu a posílaný po sériový lince se ukázalo jako docela trapas, takže jelikož jsem kromě jinýho i iOS vývojář, sesmolil jsem si rychle appku na ovládání stolu, jejíž UX a design je fenomenální, posuďte sami:

Takže nakonec můj stůl má soft-start a paměti. Na součástkách to stálo asi 7 kil a dohromady cca 2 víkendy práce. Z výsledku jsem samozřejmě nadšenej. Po čase se ale ukázalo, že to má jednu vadu.

Fáze 2 – Bluetooth smrdí

Asi 14 dní jsem používal svou top shit appku na zvedání a snižování stolu, ale ukázalo se, že je to poněkud těžkopádná metoda. Když člověk několikrát denně mění vejšku a musí kvůli tomu pokaždý najít telefon, zapnout appku a naklikat to, chce se z toho za chvíli zabít. Takže se nakonec tlačítka na změnu výšky nezdaj jako tak blbej nápad. Bluetooth je fakt dobrej tak maximálně na machrování, ale prakticky je to hovadina. 

Stůl jsem opět rozebral, připojil čtyřtlačítkovou klávesnici (abych měl tlačítka pro paměť 1 / paměť 2 / nahoru / dolu) připojil jsem ji k Arduinu a šel jsem to přeprogramovat. Bluetooth nakonec nechávám, ale bude sloužit jen pro programování pamětí.

Fáze 3 – Ultrazvukový měření vzdálenosti je trapný

Jednou jsem takhle uklízel a strčil krabici pod stůl. O den později jsem šel pracovat a chtěl jsem si zvednout stůl. Tak jsem si zvolil preset „stojim“ a jaké to bylo nemilé překvapení, když se stůl v horní poloze nezastavil a pokračoval dál, až téměř mimo svůj rozsah… Vytrhl jsem to z napájení a hned pak jsem si uvědomil, čím to bylo – tu krabici jsem při uklízení strčil pod ultrazvukovej senzor vzdálenosti, takže si to myslelo, že stůl je pořád nízko a jelo to vesele dál. Ukázalo se, že to potřebuje nějaký spolehlivější měření výšky stolu, takže jsem sáhnul po hallově sondě.

Znova jsem stůl rozebral, rozmontoval kryt motoru a zjistil jsem, že motor už má v sobě magnet, aby šla na počítání otáček použít hallova sonda. Sondu ale z výroby už nepřibalili, takže jsem jí tam tak trochu na hulváta dodal:

Zadrátoval jsem sondu do Arduina a šel ladit software. Za pár hodin jsem měl hotovo a měření výšky probíhá teď pomocí počtu otáček motoru, který měří zmíněná hallova sonda asi tak 100× přesněji než ultrazvukový senzor, takže už zase můžu dát krabici pod stůl!

Fáze 4 – Pimp my ride 

Stůl byl sice levnej, ale to je taky důvod proč je docela škaredej – bílá stolová deska z laminované dřevotřísky nevypadá úplně fresh. Tak jsem si řikal, že by to chtělo něco hezčího.

Znáte pořad [Pimp My Ride]?

Možná víte, že mnoho softwarových inženýrů má rádo práci se dřevem a já nejsem výjimka. A když máte navíc třeba tchána, co je profi truhlář, nejste úplně levý na manuální práci a domluvíte se s ním, že vás pustí do dílny a vyrobíte spolu sexy desku na stůl od začátku až do konce, tak je to top. Takže jsme spolu zajeli na pilu, koupili jsme krásný javorový fošny a odvezli to na dílnu. Tam jsem dostal truhlářskej kurz „vyrob si vlastní desku na stůl“: 

Za víkend byla deska hotová. Nechal jsem si na krajích stolu přírodní oblinu z fošen, aby to bylo hipsterský. Takhle to vypadá:

Co říct závěrem? Nakonec to není tak úplně stůl pro socky, protože kdybych přepočítal strávenej čas na cash, tak by se samozřejmě vyplatilo hned na začátku koupit dražší stůl, co všechny vychytaný funkce už má. Ale stará moudrost praví, že ne všechny věci se měří na koruny. Takže pokud jste to ještě nikdy nezkusili, nebojte se a zkuste vyrobit něco vlastníma rukama, ten pocit je k nezaplacení!